Pohřeb multiobčana Karla Schwarzenberga (údajně měl čtvero občanství – české, rakouské, německé a švýcarské?) za účasti evropské šlechty a našich i zahraničních mocenských elit, pohřeb s atributy státního aktu v nejpamátnější katedrále českého národa, vyvolal dojem masivního zbožnění, a monstrózního aktu hraničícího se středověkou adorací. Média se mohou zalknout zprávami o detailech pohřbu, významných účastnících, kteří jsou sledováni do minuciózních detailů, dámy dokonce až do detailů garderob a kloboučků...Připomíná to celebraci hollywoodských hvězd a jiných západních celebrit reklamou doslova americky barnumskou.

Vyvstává i otázka, zdali by si tento mediální divok a tartas přál sám zesnulý, jenž v osobním životě vyvolával spíše dojem uměřeného a svým způsobem někdy i elegantního chování a jednání – což mu neupřeme ani my legionáři, jeho političtí a společenští protivníci. Je ovšem pravda, že na druhé straně někdy jeho jednání vybočilo nejen ze společenských, ale i demokratických mezí, jako v případě volební kampaně, kdy se projevil velmi hrubým útokem na presidenta Budovatele. To, co mediální heroldi nikdy neodpustili presidentu Zemanovi, pak naopak cudně přešli u exponenta vysoké zahraniční šlechty, u nás občana Schwarzenberga. To ovšem už patří ke dvojímu metru korektně politických médii.

To je ovšem jen školní příklad pro uvedení do výroby generálního paobrazu šlechty u nás (tedy šlechty nikoli původem a jednáním české nebo pročeské. Přesný termín "paobraz" vynašel redaktor zaniklých Kulturních novin, doktor Plocek.). V poslední době se ve vytvoření takového paobrazu šlechty v našich českých a československých dějinách angažoval i specialista ÚSTR pan doktor Hazdra. (Viz Deník.cz – Den, kdy první republika zrušila šlechtu..., citace Hazdrovy práce "Šlechta ve službách Masarykovy republiky".) Zdá se, že vyvolal dojem jednostranné fiktivní galerie samých kladných šlechticů, nezlomených dokonce ani zásahem vzniklého Československa proti šlechtě zrušením jejich výsad zákonem. Pan Hazdra tvrdí, že jím podaní šlechticové nezanevřeli na republiku, ani když byli vystaveni zásahu zákona o zrušení výsad ani pozemkovou reformou. Můžeme říci, že pan Hazdra má – řečeno slovy zesnulé šlechtičny starohraběnky Salmové – "ze čtvrtiny polopravdu". (Tento její výrok zazněl v souvislosti s nakonec po 28 letech! prohranou restitucí rájeckého panství rodu Salmů. Je to vlastně otrocký překlad německého termínu "Halbviertelwahrheit" anobrž "čtvrtpravda"...) Klidně panu doktoru Hazdrovi přiznáme pravdu v hodnocení vybraného segmentu šlechticů, kteří byli loajální k ČSR, v době ohrožení republiky se přihlásil manifestačně k presidentu Benešovi a jeden z nich – Bořek Dohalský – dokonce zaplatil životem odboj pro republiku. To všechno je svatá pravda, doložený historický fakt.

Vedle této světlé kapitoly šlechty u nás je naprosto nutné zveřejnovat a upozorňovat zvláště mladou generaci na onu temnou kapitolu šlechty u nás v období vzniku ČSR 1918, v období ohrožení státu 1938, v období II. republiky a protektorátu. Ta bohužel převažuje nad onou světlou kapitolou. To je rovněž nezvratný historický fakt.

To je koruna onoho zájmu médií – vyprat šlechtu u nás z kolaboračního hříchu a představovat ji výhradně jako obětního beránka poměrů s vlnou vypranou od nežádoucího nacismu a fašismu. Právníci to nazývají podle římského práva taktikou "Aethiopem dealbare" – "Bělení mouřenína". A to je podstata obrovské mediální lži, která ohlupuje mladší generace, zhusta neznalé historie I. republiky, II. republiky a takzvaného protektorátu.

A zatím to nečiní ani pan Hazdra (pokud mu nekřivdím a nepřipravuje nějakou práci v tom smyslu?? – jako jsem to již učinil zčásti sám ve své knize "Zámky plné nacistů" (Vyd. Jarošová, Brno 2021,bibliofilie, rozebráno. K prezenčnímu studiu v Moravské zemské knihovně v Brně, v Moravském zemském muzeu v Brně a v knihovně J. Mahena v Brně, v Praze k prezenčnímu studiu v Hlávkově Nadání. Recenze knihy od historičky Dr. Marie L. Neudorflové vyšla v Naší pravdě 9. 9. 2022, č. 20, str 11.).

Prvním příkladem je činnost šlechtice Logdmana von Auen, působícího převážně v jižních Čechách. Von Auen (někdy psán von Aue) byl od počátku vzniku ČSR protičeskoslovenský, jako byl předtím protičeský. Je známo, že od vzniku Republiky Československé (RČS, teprve později zvané ČSR) v letech 1918–1919 němečtí iredentisté konali vše proti novému státu. Odtrhli čtyři provincie – "Sudetenland" v Jeseníkách, "Deutsch Südmähren", ve Slezsku a na Moravě, a v Čechách pak "Deutschböhmen" (Chebsko, Litoměřicko!, Liberecko aTrutnovsko!) a "Böhmerwaldgau" tj. jižní Čechy! a Pošumaví!. Logdman von Auen se angažoval ve všech těchto aktivitách. I proto se dne 11.března 1923 dostavil na Nové Hrady v Jižních Čechách, aby pronesl přednášku na téma "Přítomnost a budoucnost sudetských Němců" (Přitom vidíme, že za Sudety se tehdy pokládalo pouze Jesenicko! Až Henlein s Hitlerem " politicky sjednotili" název "Gau Sudetenland" (Župa Sudety) v jediný nestravitelný, vylhaný celek). Po rozehnání těchto provincií a definitivním vítězství ČSR v roce 1924 Logdman von Auen uprchlý s ostatními Němci do Rakouska, prohlásil na jejich sjezdu, že je nutné soustředit se na německou propagaci sudetů v zahraničí v ČSR na špionážní službu, o čemž se vyjádřil:

Tento šlechtic nakonec po porážce hitlerismu skončil v Sudetoněmeckém landsmannschaftu a v roce 1953 jednal s Ferdinandem Peroutkou v exilu o návratu sudetů do ČSR. Celý čs. exil se postavil proti Peroutkovi i proti Logdmanovi von Auen (Francis D. Raška, 2009, str.107, 169–188.) Peroutka, bývalý vězeň nacistů, se takto ironií osudu ocitl v jednom šiku se sudetoněmeckými praporečníky.

Druhým příkladem je šlechtic Karl Georg Buquoy. Příslušník pobělohorského rodu, jehož zakladatel v Čechách generál Habsburků Karl Bonaventura Buquoy francouzského původu, sloužil jako nelítostný a krutý služebník habsburské dynastii, a odměnou dostal konfiskovaná, dříve česká panství, Nové Hrady, Rožmberk a Libějovice, dne 6. února 1620, a poté Buquoyové ovládají jihočeská panství 325 let, až do roku 1945! (Jediný osvícenec rodu byl G. Buquoy, vědec a revolucionář r. 1848, pěstovatel sklářství, vymknut z rodinných tradic.)Než vraťme se k I.ČSR. Nehodný potomek G. Buquoye Karl Georg Buquoy, člen vlády tzv. Sudetenlandu, (Richter 1998/99, str. 15.) vyhlašuje po srážce jím a jeho správou organizovaného "Volkswehru" 4.listopadu 1919 v Horní Stropnici se Sokoly heslo: "Los von der Tschechoslovakei" (Pryč od českého státu). Tomu zůstává věrný po celou dobu ČSR, jeho správa brojí proti českým školám a dělníkům slibuje za poněmčení dětí v německých školách laciné dříví z panského lesa...Česká úřední místa za doby I.ČSR konstatovala, že na panství "česká menšina strádá, kapitál je v německých rukou a lid je vysazen na pospas vrchnosti" ( Kulíř, 1979, str. 16.)

Buquoy pokračuje v protičeské propagandě po celou dobu existenci I. republiky. První věc, kterou Buquoy provádí proti vítězné ČSR je netrestaná sabotáž státem uzákoněné I. pozemkové reformy. Z 16 272 hektarů panské půdy bylo dáno sedlákům I.ČSR 579,5 hektaru, 3 081,7 hektaru bylo zestátněno a z 1 276 ha byly zbytkové statky. Buquoyovi zbylo 11 405, 57 hektarů....! Buquoy přesto tuto minireformu pokládá za "neodčinitelnou křivdu"! Pořádá demonstrace počínaje Logdmanovou přednáškou a konče Svátek uctění selského stavu, kdy je vyznamenán jako "nejstarší usedlík kraje" (Sancta simplicitas...). Je zákládajícím členem Henleinpartei v kraji a v roce 1936 vítá v kraji Henleina, kterého finančně dotuje. (Kulíř, l.c.) S rodinou kráčí v čele 6titisícového průvodu henleinovců. Tak to pokračuje až do roku 1938, kdy Henlein na druhé návštěvě Buquoye pobývá na zámečku Žofín, odkud podniká propagační cesty na Terčí Ves, Bělou a Pohoří.

Hrabě zavádí na panství polovojenský režim s tzv. Sommerplatzem a pracovní školu práce D.A.F. S počátkem války zavádí nucenou práci invalidů a koncem války nasazuje i 113 dětí... V roce 1943 ve Vídni v tzv. "Ostmarce" studuje fašistické metody práce a organizaci D.A.F, Po válce jej Rudá armáda zatkne a je odsouzen. Jeho majetek je podle dekretů a Pařížské reparační dohody konfiskován státem 6.října 1945. Po válce jej ladsmané v Rakousku a NSR vydávají za "mučedníka" a po převratu 89 se děje pokus o "restituci", který soudy na I. stání ruší. Takový je profil jednoho z význačných šlechticů v Československu v dobách ohrožení státu a okupace.

Ze Khuenova zámku Emmahofu vzniklo již v dobách I.republiky a zvláště za sudetské krize, za ohrožení ČSR a následně za protektorátní okupace jedno z center hitlerismu, henleinismu a nacismu. Skvěle to dokumentuje Návštěvní kniha zámku Emmahof v Hrušovanech, kterou sestavovala po desetiletí manželka dr. Khuena–Belasi–Lützowa, Nora Khuen–Belasi–Lützow. Tato fanatička henleinismu vytvořila nechtěně pro budoucnost skvělý dokument henleinovského útoku na ČSR včetně dokumentace návštěv evropské šlechty přívrženců fašismu a nacismu. Přijímala rovněž Brity, kteří chtěli na úkor ČSR řešit "sudetskou otázku" jako byl britský politik Arnold Toynbee, který také prosazoval články o sudetismu v britském listu The Economist, jehož výstřižky Nora Khuen vlepovala do návštěvní knihy. A nejen to. Na Emmahof občas zavítal Konrad Henlein se svou manželkou a s dalšími Sudetoněmci. Zámek hostil také v době ohrožení členy jízdního Freikorpsu, což byla trupa sestavená samotným dr. Khuenem a statkář za ni dostával i blahopřejné dopisy, které jsou rovněž součástí Návštěvní knihy Emmahofu. V době procesu s Volkssportem také československé četnictvo provedlo prohlídku zámku, avšak bezúspěšně – henleinovci všechny kompromitující artefakty včas ukryli jinam.

Pro badatele o kolaboraci šlechty u nás pak Návštěvní kniha Emmahofu představuje důležitý pramen. Obsahuje totiž podpisy návštěvníků, o nichž se donedávna tvrdilo, že byli jednoznačně pročeští anebo k němectví donuceni nátlakem. Návštěvní kniha tak obsahuje podpisy a informace o návštěvách těchto šlechticů, a to v dlouhém časovém rozmezí, např. od roku 1932 až do roku 1944. Takto Emmahof navštěvovali například členové rodin Ringhofferů, Salm–Reifferscheidtů, Serényiů, Dubských a dalších.

Návštěvní kniha hrušovanského Emmahofu tak vedle Návštěvní knihy von Neuratha podle autora této stati představuje další zdroj informací k zásadnímu přehodnocení státních orgánů v současných sporech o občanství šlechtických interesentů. A rovněž zásadní argument ke zboření mediální mytománie o "československé šlechtě jako masové oběti protektorátu a okupantů, následně pak benešovců a bolševiků". Opak je pravdou.

Závěrem lze konstatovat toto – Současná média a dokonce i některé státem placené instituce vytvářejí nejen mediální paobraz chování šlechty ČSR, ale některé média zatrvzele a do nekonečna šíří i doslovné lži o šlechtě u nás – například o knížeti Salmovi jako "dobrodinci, zachránci českých obyvatel před nacisty" (přitom Salm dával dary na wehrmacht, manželka obdržela vyznamenání Mutterkreuz se všemi říšskými výhodami, a podle vyšetřovatelů žádnou českou rodinu ani odbojáře neochránili, dcera si vzala válečníka wehrmachtu, atd.), nebo o jindřichohradeckém Czerninu, že na zámecké zahradě měl odbojáře s vysílačkou, což se nikdy neprokázalo, nebo že šebetovský baron Königswarter byl jako lichtenštejnský občan vystěhován ze zámku, přičemž opak byl pravdou, atd. do nekonečna. Tzv. hlavní média a servery tyto mediální lži opakují neustále jako obehranou gramofonovou desku a široká veřejnost si pochopitelně nemůže tyto minuciózní detaily ze života šlechty u nás patřičně ověřovat – je to velmi obtížné i pro badatele. Takto vznikají někdy nejen paobrazy, ale i doslova protiobrazy (termín Bernda Posselta – "Antibild") historie šlechty u nás. A tyto paobrazy a protiobrazy pak někdy nekriticky přejímají i orgány státu, což je tragedií pro společenský i majetkoprávní vývoj republiky.